Ty časy zpátky nechceme

Iniciátor vzniku úspěšné knihy mé dětství v socialismu Ján Simkanič o klíčích na krku, vyrůstání v československé rodině a nenormální době. Rozhovor vedla Marie Frajtová.

Mělo jít o komorní internetový projekt. Nápad posbírat vzpomínky na všední realitu předlistopadového Československa nazíranou dětskýma očima se však řediteli internetové společnosti a příležitostnému publicistovi Jánu Simkaničovi prý trochu „vymkl z rukou“. Na začátku listopadu vydal knihu Moje dětství v socialismu, do které přispělo přes šedesát novinářů, umělců, osobností z IT sféry a marketingu i zcela neznámých lidí.

* Kdybyste měl uvést několik výstižných symbolů svého„socialistického“ dětství, co by to bylo?

Dřevěné lešení podél baráků, tím byla obestavěná celá Praha. Taky všudypřítomný bušící kompresor, který opravoval díry v ulicích. Klíče na krku. Já je sice moc nenosil, ale pro moji generaci to je určitě hodně symbolické. Hnědé tlusté kartonové lístky na vlak, které se štípaly kleštičkami, oranžové telefony na korunu. Párek v rohlíku za dvě sedmdesát a zmrzlina za korunu čtyřicet. Polystyrenové nástěnky s písmeny, umakart… Je toho hromada, socialismus charakterizuje právě to, že to všude bylo stejné.

* Máte slovenské jméno, jak je to s vašimi rodinnými kořeny?

Pocházím ze smíšeného česko-slovenského manželství, typický federální produkt. Pendlovali jsme mezi Prahou a podtatranským Slovenskem.

* Kdy jste poprvé narazil na hranice režimu?

Těžko říct. Pamatuju si, že jsme ve škole přispívali na oběti zemětřesení v Arménii. Táta chtěl přispět nějakou větší částkou, což kupodivu nešlo, a ještě z toho byl obrovský konflikt se soudružkou učitelkou. Banalita, ale mně utkvěla. První střet s autoritou, před kterou neobstojí žádné argumenty.

* Mluvili s vámi rodiče otevřeně o komunistickém režimu?

Když byla revoluce, bylo mi jedenáct, to na politologické rozbory ještě nebylo. Komunismus jsem neřešil, prvomájové průvody jsem vnímal nepoliticky, jako zábavu. Pamatuju si jeden průvod na Slovensku, který vrcholil obrovským ohňostrojem, to je jeden z výrazných zážitků mého dětství. Na Letné jsme zase jednou mávali mávátky Husákovi a to, že to bylo povinné, šlo tehdy mimo mě. Pamatuju si, že se mi nechtělo do Pionýra, ale to ne proto, že bych se chtěl nějak vymezovat proti režimu, ale proto, že jsem jel v první třídě na pionýrský tábor a to mi tuhle organizaci naprosto zhnusilo. Na tábor jsem jel podruhé až jako skaut.

* Prožíval jste v těch jedenácti letech listopadovou revoluci?

Pro mě to bylo veliký, revoluce i v osobním životě, v tom, co jsem já. První střet s veřejným děním. Aniž bych to uměl pojmenovat, vnímal jsem, že se děje něco důležitého, zásadního. Pořád jsme byli přilepení na televizi, doma i ve škole, kde se přerušovalo vyučování a třeba místo přírodopisu se koukalo na demonstrace a stávky. Pamatuju si, že paní učitelka sympatizovala s tehdejším generálním tajemníkem Urbánkem, který pak rychle zmizel v propadlišti dějin. Mně přišlo strašně cool nosit trikoloru, z bezpečné vzdálenosti jsem s tátou sledoval jednu z demonstrací na Václavském náměstí.

* Jakou první velkou porevoluční změnu jste jako dítě zaregistroval?

Chodil jsem na jazykovou základku do Vysočan. V lednu přišel do školy leták od skautů, kam jsem se okamžitě přihlásil. To pro mě byla velká mentální změna a symbol nové doby. Skauting jsem ohromně prožíval. Začaly foglarovky, výlety, dva roky jsem byl ponořený do intenzivního skautování.

* Jak jste jako skutečný„Čechoslovák“ o pár let později prožíval dělení republiky?

Velmi intenzivně. Už jsem byl ve věku, kdy jsem byl ponořený ve veřejném dění, zajímalo mě, jak se nás to dotkne, u nás navíc s rodinou na obou stranách… Sledoval jsem každé slovo, co se o tom utrousilo v televizi, rozhlasu, doma se pořád diskutovalo. Mám výhodu, že jsme se během mého dětství a dospívání hodně stěhovali, žil jsem tady i na Slovensku a vlastně nikam úplně nepatřím. To mi umožňovalo udržovat dost velký nadhled. A myslím, že se mě to díky tomu pořád drží, že moje myšlení nesvazují mantinely žádných předpokladů.

* A jak rozdělení federace zpětně hodnotíte?

Podle mě došlo od počátku k fatální chybě, česká strana vůbec nerozuměla té slovenské a nebyla ochotná jí vůbec vyjít vstříc. Na Slovensku panoval celkem oprávněný názor, že jsou ve svém vlastním státě ti druzí, že o sobě nemohou svobodně rozhodovat. A přes to by dřív nebo později nejel vlak. Ti, kteří dodneška rozdělení litují, nenabízeli žádné řešení, jak by Československo mohlo funkčně existovat dál. Dával mi smysl postoj mého táty, totiž že samostatnost obou zemí prospěje oběma, jinak zůstaneme zacyklení v nějakém obviňování a soutěžení. To je kontraproduktivní. Slovensko bylo na počátku v mnohem horší výchozí pozici a taky si s Mečiarem parádně natlouklo. To jim ale umožnilo mnohem víc se vymezit vůči tomu, co nechtějí, a udělat radikálnější kroky, aby se posunuli dopředu. Pevnou ruku vystřídaly liberální reformy, dnes jsou schopní se snadněji rozhodnout pro radikálnější kroky, mají euro, schopného prezidenta. Navzdory všem problémům se snaží. U Česka žádná nová identita rozdělením nevznikla, není tu leadership, tah na branku. To lavírování je udivující.

* Kniha Moje dětství v socialismu vyšla 11. listopadu a během pár týdnů byla vyprodaná. Čekal jste takový úspěch?

Dá se říct, že jsem nečekal nic. To, že kniha vyšla, považuju za menší zázrak, protože vznikala strašně hekticky.

* Jak se stalo, že jste coby člověk z IT světa vydal knihu?

Původně to měl být jen internetový projekt, web a e-knížka. S e-knížkami už nějakou zkušenost mám, několik svých textů jsem si vydal v elektronické podobě pro radost a pro kamarády. Mé dětství v socialismu bylo skromný projekt, který vznikal v mém volném čase. Původně jsem oslovil dvacet kamarádů a poprosil jsem je o krátkou vzpomínku na dobu jejich dětství. Chtěl jsem to hodit na web a hotovo. Ale zaskočila mě obrovská odezva. Začalo mi docházet, že by bylo fajn z toho udělat něco trochu většího, tak jsem začal oslovovat víc a víc autorů, aby to nebyli jenom lidé z novinářské a marketingové branže, které mám na Facebooku.

* Podle jakého klíče jste je vybíral?

Jádro tvořili hlavně novináři, které znám a kteří umějí psát. I když někteří zaváhali – najednou museli opustit svůj novinářský styl a psát literaturu, příběh, povídku. Někdo i z toho důvodu odmítl. A pak se systémem nabalující se sněhové koule přidávali další. Autoři mi doporučovali svoje známé, ohromně to nakopla Daniela Drtinová, která mě pozvala do DVTV, a náš rozhovor zhlédly desítky tisíc lidí. Na základě toho se mi začali ozývat další, i úplně neznámí lidé, které to oslovilo. Stejnou cestou se ozvalo i nakladatelství a v tu chvíli se můj původní plán změnil na pořádnou kvalitní a vizuálně zajímavou knihu. Na editaci a grafickou stránku jsme měli brutálně málo času, dodneška jen žasnu, že jsme to zvládli.

* Knihu trefně doplňují fotografie Lubomíra Kotka a Jaromíra Čejky. Jak jste na ně kápl?

Lubomír Kotek vydal knihu Tady bylo Husákovo, jsou to opravdu temné, depresivní fotky, ze kterých skutečně běhá mráz po zádech. Ty jsme chtěli do knížky od počátku. Jaromír Čejka je výborný fotograf, který se věnoval dokumentování běžného života v normalizaci, nedávno měl například výstavu o výstavbě Jižního Města. Pan Čejka se mi ozval sám, když se o projektu doslechl jeho syn, a nabídl mi fotky. Když jsem je viděl, doslova mi spadla čelist, bylo to přesně ono! Fantastické bylo, jak se ze snímků obou fotografů daly vybrat takové, které přesně souzněly s texty. A radost mám i z obálky, i přes tu rychlost dopadlo vše perfektně.

* Jako čtenáři mi v knize chybí jediná věc – data narození v rejstříku autorů, aby bylo možné líp si představit, kdy se dětství jednotlivého pisatele odehrávalo.

To je také zapříčiněno tím, že jsem zpočátku o knize vůbec neuvažoval. Od počátku jsem si všechno usnadňoval, všem jsem posílal stejný mail s požadavky na text a v původním zadání jsem na to nemyslel, na webu se dá všechno dodávat dodatečně. Jenže pak už byla kniha v tisku a všechny autory znovu shánět a obvolávat, to by se zkrátka nestihlo.

* Přesně před rokem jsem pro Lidové noviny dělala rozhovor s Michalem Petrovem o jeho knížce Retro, která měla fenomenální úspěch. Čím si tu nostalgii po létech socialismu vysvětlujete?

Michal se tomu věnuje dlouhodobě, stál u zrodu televizního pořadu a dlouhá léta na něm pracoval. Ale každý z nás na to jde odjinud. On přes konkrétní artefakty všedního života a konzumu, my přes vzpomínky. Retro je famózní dokument doby, naše kniha je zlidšťující v tom, že ji vyprávějí živí lidé.

* Vypozoroval jste v těch příbězích společná témata, která charakterizují dobu?

Určitě je to atomový strach, ten vnímali všichni. Jen si vzpomeňte, jak byli američtí imperialisté vykreslovaní v Dikobrazu – vždy s bombou v ruce. Strach z toho, že může kdykoli vypuknout válka, která zničí planetu, se v sedmdesátkách a osmdesátkách hodně projevoval, se všemi těmi cvičeními CO s igelitovými pytlíky na rukách. Naopak mě překvapilo, že tam nebylo tolik vzpomínek na socialistické výrobky, jako je jesenka, džus Olympus, pytlíkové mléko anebo céčka. Možná se tomu chtěli autoři vyhnout, protože je to klišé, banalita. Bylo pro ně důležitější prostředí, ve kterém vyrůstali, anebo nějaký extrémní zážitek. Když potkáte Štrougala anebo spartakiádního vraha, tak vám to veškerá céčka přebije. Také je v těch příbězích všudypřítomná, často nevyřčená absurdita. Dětskýma očima to nevnímáte, prostě tu absurditu žijete, ale s odstupem let vás úplně mrazí. Fakt to byla nenormální doba.

* Jak se„socialistické dětství“ několika generací odráží v současnosti?

Část starší generace se z toho nikdy nevymanila. Neumí se chovat jinak, než jak je to naučila ta divná, nesvobodná, totalitní doba. Aplikují vzorce myšlení a jednání do úplně jiné reality, a ono to nefunguje. Žijí mentalitou minulosti. A vidíme to i v politice, pětadvacet let od Listopadu stojí v čele státu stařešinové, kteří už si jen hlídají svůj odkaz a vůbec nehledí dopředu.

* Už vás někdo kritizoval za to, že se ohlížíte do minulosti, která si nostalgii nezaslouží?

Minimálně. Na začátku mě to napadalo, že možná takové ohlasy vzbudíme, ale ty texty jsou v postoji ke komunismu jednoznačné. I když jsou vyprávěné dětskýma očima, nikdo na tu dobu nevzpomíná jako na staré dobré časy, které by chtěl zpátky.

* Jak o letech totality vyprávíte svým dětem? Byli jste třeba 17. listopadu zapálit svíčku na Národní?

Byli, ale bez dětí a letos paradoxně poprvé. Šli jsme totiž se ženou na Listování, to je divadelní projekt Lukáše Hejlíka, který upravuje literární texty do scénického čtení. A zrovna teď si vybral Moje dětství v socialismu, předčítají devět příběhů a už s tím objeli celou republiku. 17. listopadu to hráli v Minoru, pak jsme se se ženou prošli na Národní a v téhle rozjitřené době to byl zážitek. S dětmi se zatím o komunismu moc nebavíme, jsou ještě malé – synovi jsou dva a dceři čtyři roky. Ale když jsme odcházeli do divadla a brali s sebou svíčku, dcera se nás ptala, k čemu ji potřebujeme. Říkali jsme jí, že slavíme svobodu, to, že už nám nevládnou zlí a hloupí páni. A dcera na to okamžitě: „A jsou ti zlí pánové ve vězení?“ A já jí musel po pravdě odpovědět, že ne. Ale to dětsky samozřejmé vnímání příčiny a následku mě překvapilo.

* Představte si, že je vám osmdesát a měl byste psát o dnešní době. Na co byste vzpomínal? Z velké části určitě na staré dobré časy. Žijeme v době, která je svým způsobem zázračná, byť samozřejmě ne bezproblémová. V celé novodobé historii jsme se neměli líp. Mírou svobody, zabezpečením a příležitostí. Pohled zpátky by byl naprosto spokojený a šťastný, za každou chvíli podobného nastavení musí být člověk vděčný, protože to není samozřejmost. Jen doufám, že nebude hůř. Z historie dobře víme, jak je jednoduché zblbnout lidi do autoritativního režimu, sklouznout po šikmé ploše.

* Zdá se vám to reálné?

Ohrožení jsou uvnitř i zvnějšku a je jich v poslední době, která je v zajetí povrchních mechanismů, stále víc. To, co máme, se může velmi snadno rozbít. Souhlasím s (libanonsko-americkým esejistou) Nicholasem Talebem, že jako společnost absolutně nedokážeme odhadnout, jaký dějinný zvrat se v budoucnosti objeví a jaký bude mít dopad. Nečekaná změna nás může donutit radikálně změnit své chování, ať už v otázce ekologie, ekonomické závislosti na zemích, nebo dovážených surovinách. To vše může během chvilky vyhodit výhybku do úplně jiného modu vivendi, než na jaký jsme zvyklí. Může to dopadnout tak, že se dokážeme uskromnit, anebo tak, že budeme chtít mít víc a víc a jednoho dne dojde k nevyhnutelnému kolapsu. Předpovídat to je ale nesmírně těžké.

* Čím si vysvětlujete současný příklon k levici? Je v tom i deziluze pravicových voličů, že se jejich polistopadové představy nesplnily?

Myslím si, že jsme levicový národ obecně, že tu po revoluci nebyly skutečně významné pravicové strany, snad s výjimkou malé ODA. ODS de facto nikdy nebyla pravicová, dokonce jsem nedávno někde četl trefnou poznámku, že v jádru Klausova politického přístupu je starý dobrý marxismus. Tady se neodehrává souboj mezi pravicovým a levicovým systémem, ale mezi autoritářským modelem a liberalismem. My jsme na diktaturu zvyklí: Rakousko, to byl paternalistický systém. První republika to trochu zlomila, byť masarykovské otcovství rysy panovníka mělo, ale nedostala tolik času, aby sama sebe obhájila. Nacismus a komunismus byly diktatury, to máme šedesát let v kuse. Jako národ nemáme s liberalismem zkušenosti.

* Na druhou stranu pětadvacet let svobody už je dlouhá doba. Proč to nefunguje, jak jsme si představovali po revoluci?

Protože tu fungoval bankovní socialismus, žádný liberalismus. Banky se zajímaly o velké podniky, půjčovaly úvěry Poldovkám a podobným, nestavělo se tu na malých podnikatelích, poctivých řemeslnících ani maloobchodnících. Z podnikatele se záhy udělalo sprosté slovo a tomu malému živnostenskému podnikání se tu nedávala žádná podpora, přitom to je to, co hýbe mentalitou národa, to, co dává lidem kuráž. A když dneska ministr financí prohlásí, že jsou malé a střední podniky k ničemu, tak jsme tam, kde jsme byli. To je naprosto proti tomu, abychom byli odvážní a zodpovědní sami za sebe. Jsme zvyklí na to, že je tady státní moc, která se o nás má starat. Sice se na ni nadává, ale nic víc se s tím nedělá.

* Lze to podle vás změnit?

Naštěstí vnímám, že v současnosti zesiluje tendence k občanským aktivitám. Ty tady byly vždycky bržděné, protože nabourávají monopol struktur napojených na stát. Pokud katarze přijde tímhle směrem a bude aktivních občanů přibývat, tak je to jedině dobře. Lidé se musejí v první řadě starat sami o sebe a naštěstí si to snad uvědomují.

* Všeobecnou skepsi tedy nesdílíte?

Já ne, ale mám pochopení i pro ty, kteří jsou hodně zklamaní. Třeba na venkově to může být hodně těžké. Lidé, kteří celý život dělali ve sklárnách nebo textilkách a po padesátce přišli o práci, si nová zaměstnání hledají opravdu složitě. Navíc žijeme v hrozně rychlé době. Starší generace byla zvyklá na veřejné telefony na korunu, a teď mají zvládat smartphone, internet, e-mail… Vezměte si, jak náročná změna psychologická, mentální, pracovní, světonázorová se v těch lidech musí odehrát, aby byli úspěšní v tomhle režimu. Zvládnout technologii, jazyky, nároky současné doby, to je opravdu složité. A když nechytnou dech hned na začátku, mohou mít dlouhodobě velký problém. Úplně chápu, že můžou prožívat skepsi a pocit nespravedlnosti a zmařeného času. Já cítím skepsi v tom, že se o sebe jako národ neumíme starat. Zároveň nám ale doba a okolnosti nahrály tolik, že navzdory tomu všemu nemůžeme říct, že se máme špatně.

* Chystáte pokračování knížky?

Všichni mi říkají, že za chvíli začnu vymýšlet něco nového, a asi se nemýlí. Ale tohle pro mě byl fakt extrémní zážitek, v září jsem byl na pokraji vyčerpání. Věnoval jsem tomu veškerý volný čas, cítil obrovský tlak a zodpovědnost, takže se teď chci ztlumit do normálnějšího režimu. Rozhodně neplánuju, že bych jel v linii téhle knížky, že bych třeba pokračoval dospíváním v kapitalismu. Je to pro mě krásný zážitek, zesílení kontaktů se starými známostmi a navázání řady nových. To, co do toho ti lidé dali, je pro mě obrovská odměna, jejich energie mě hnala dopředu. Všichni pracovali zadarmo a výtěžek jde na dvě charitativní organizace, které se starají o děti. To je vedlejší – a přitom krásný vedlejší efekt celé téhle akce.

***

Ján SIMKANIČ (36)

Výkonný ředitel společnosti Internet Info, zakladatel ceny českého internetu Křišťálová lupa, předseda výkonné rady Sdružení pro internetový rozvoj a publicista. Své postřehy umisťuje na web Simindr.cz. Z příspěvků zabývajících se stavem české společnosti sestavil a vydal knihu České nesvědomí. Situaci soudobých médií popsal v eseji Mediální revoluce. U příležitosti 25. výročí sametové revoluce připravil vzpomínkový projekt Mé dětství v socialismu.

Vyšlo v Magazínu Pátek LN 9. ledna 2015.