Děti sametu pro děti dneška
Darovat člověk nemusí jen peníze. Někdy postačí nápad a dostatek energie k jeho uskutečnění. Kniha Jána Simkaniče Mé dětství v socialismu obsahující vzpomínky na éru dávno minulou se stala bezesporu nejoriginálnějším neziskovým počinem loňského roku.
Proč jste se do tohoto projektu pustil?
Na začátku to byl jen drobný nápad dát dohromady digitálně na web a do ekni hy vzpomínky pár přátel, když se začalo připomínat 25 let od Sametové revolu ce. Ovšem vzbudilo to nečekaný ohlas. Přišla nabídka na tištěné vydání od na kladatelství BizBooks, a všechno dostalo úplně jiný rozměr.
Proč jste se rozhodl, že jeho výtěžek půjde neziskovým organizacím?
Všichni autoři, včetně mě, to dělali bez jakéhokoliv nároku na honorář. Tím, že vše na začátku bylo koncipované jako můj osobní projekt bez velkých ambicí, jsem ani neměl z čeho autorské odměnyvyplácet. Naopak, když počet autorů narostl až k sedmdesáti, nedávalo zase smysl dělit případný zisk mezi tolik osob. Poskytnout tyto prostředky, jako větší sumu tam, kde budou pomáhat, se v tu chvíli ukázalo jako skvělá varianta, a knize to dodalo ještě větší smysl. Je třeba zdůraznit, že i vydavatelství BizBooks, které patří pod Albatros Media, se velkoryse vzdalo nároku na zisk, stejně jako distributoři eknih Palmknihy.cz a eReading.cz, což přispělo k tomu, že výdělek rostl relativně rychleji, než by bylo obvyklé u tradičních knih.
Teď, když má kniha takový úspěch, nemrzí vás, že jste se od začátku nerozhodl si zisk ponechat?
Já myslím, že všichni zúčastnění mají na opak o to větší radost, že pomohli vznik nout něčemu, co na charitativní účely umožnilo získat čtvrt milionu korun. Jasně, byl by za to skvělý mejdan, ale bu deme doufat, že to těmto dětem pomůže víc. Ale vážně, pro nás všechny je právě tenhle výsledek velkou odměnou.
Jak jste si vybíral neziskové organizace, kterým půjdou peníze z prodeje knihy?
Říkal jsem si, že bude symbolické, když děti vyrůstající za socialismu pomůžou dětem, které to nemají jednoduché dnes. Tento základní filtr byl při výběru jasný. Pak jsem přes sociální sítě požádal o tipy na zajímavé a prospěšné organizace, a na základě těchto doporučení a webových prezentací jsem se probral zhruba dvacítkou tipů. Z nich jsem vybral SOS dětské vesničky a Amaltheu Pardubice, které pomáhají ohroženým dětem, a Vte řinu poté, která se snaží zprostředkovat přání a práva dětí v ústavní péči, protože její členové za sebou mají stejnou životní zkušenost.
Kontrolujete nějak, co s prostředky z vašeho projektu udělají a jak je vynaloží?
Všechno je to čerstvé, takže žádná přes ná domluva ještě neproběhla, ale mají mou plnou důvěru, že vědí sami nejlépe, jak mohou ty peníze efektivně pomoci.
Co byste poradil lidem, kteří se chtějí pustit do něčeho podobného? Jak dosáhnout, aby byl projekt opravdu úspěšný a pro někoho i něco vydělal?
Jestli mi příprava projektu Mé dětství v socialismu něco dala, pak přesvědčení, že je na světě spoustu skvělých lidí, kteří vám rádi pomůžou, pokud vám uvěří, že vaše práce dává smysl a že vy sám pro ni děláte maximum. Důvěru ostatních si ale musíte zasloužit a nesmíte ji zklamat. Osvědčilo se mi, že když do něčeho jde člověk naplno, má velkou šanci najít po moc v tu pravou chvíli a občas si vyslouží i kus nezbytného štěstí.
Vyšlo v Umění darovat 12/Jaro 2015, Čtvrtletník pro obnovu české filantropie.